Únor 2015

POVÍDÁNÍ O ZBOJNÍKOVI RÍŠOVI A PANNĚ DORINĚ

28. února 2015 v 17:32 | Daphnee
POVÍDÁNÍ O ZBOJNÍKOVI RÍŠOVI A PANNĚ DORINĚ

I.
Zlatá Haná
v klasech je,
jako žena,
když miluje.

Ta zná příběhů
odehrávajících se mezi klasy,
ta poznala hříšníků
objímajících se v pasy.

A hle, zde ji máme,
krásnou bílou pannu,
jež chlapcům srdce láme,
sedlákovic Dorinu.

Jak je krásná, čistá holubice,
hnědé vlasy nosí v copu
a spod rudé suknice
ukazuje útlou nožku.

Jednou za ní přišla mlynářka
dohodit jí ženicha,
že má syna Jakoubka,
jenž chce jíti za mnicha.

Chudák mladý hezký junák
poslušný je Pánu Bohu,
ale matinka to chce jinak,
chce pro něj hezkou selku.

Usadila panímáma panímámu v kuchyni
a Dorotka strachem úzká sleduje svou budoucí tchýni.

Panímámy domluvily,
bude svatba veliká
a co jim je do Dorotky,
že teď pláčem naříká.

II.
V tu chvíli, o kus dál
v černém lese
protáhl se zbojníků král
Ríša vesele:

"Půjdu já dnes k muzice,
s dívkami se pobavím,
zazpívám jim o lásce
a hned srdéčko jim uloupím!"

Jak řekl, taky udělal
a večer šel k muzice,
v očích mu oheň plápolal
a hned šlehl po selce.

Spatřil jí smutně bílou
u stolu s přáteli,
jak má tvář slzavou
a o smích se nedělí.

"Hoj, panenko pěkňoučká,
nač to všechno naříkání?
Pojď, půjdeme dokola,
to tě trochu rozveselí!"

Vzal Dorinu do kola,
chytil ji za útlý pas,
rychle jí padl do oka
a tak usmívá se zas.

Bledé líce rudě žhnou
pro panáčka švarného
a pak spolu pryč jdou,
do pole klasů zlatého.

Usadili se mezi klasy
a spočnuli vedle sebe,
objali se v nahé pasy
a nad nimi jen černé nebe.

III.
Častokrát Ríša chodil
k upřímné Dorině,
pak po kraji loupil,
až jej osud zavál k jiné panně.

Šel jednou takhle po mezi
a spatřil pannu tak krásnou,
až dech se tajil Ríšovi
a myšlenku měl jedinou.

Panna rty rudé,
tmavomodrá suknice
a kamkoliv půjde,
ozáří jej její líce.

V černých vlasech růže planá
svádí Ríšu jako žádná
před ní, ani po ní,
panna krásná po těch růžích voní.

A Ríša by jí tuze chtěl,
krásnou pannu nebojácnou,
každý by mu ji záviděl,
tak proč dál chodit za Dorinou?

Přestal Ríša chodívat
k zamilované Dorině,
raději ústa líbal
černovlasé panně.

A Dorina v slzách
hostí mladého mlynáře,
chvílemi je ve mdlobách
a v mlynářovi zatím hoře.

Matka peče koláče
a hledí si hostí,
Dorině je do pláče
a stýská si po Ríšovi.

"Ach, Ríšo, ty proradný,
já jsem ti své srdce dala,
nedostane jej už žádný,
jen tebe jsem milovala!

A ty zatím objímáš
jinou náruč,
jinou sladce líbáš,
ach, srdci puknout poruč!"

IV.
Ríša jinou objímá,
s jinou štěstí má.
Dora zatím v ostudě
svého synka objímá:

"Ach, ty můj sladký synku,
jediná má radosti,
jsi vzpomínkou na lásku,
jež uvrhla mě v neštěstí.

Ty mé sluníčko,
slyš, tvá matka naříká,
mohli mi říkat mlynářko,
ale potkala mě jiná láska."

Dorka synka kolébá,
Ríša s jinou usíná,
jinou na tváře líbá,
s jinou dítko čeká.

Neštěstí, to teprv příjde
a všechny hříšné spálí,
na každého jednou dojde
a nic to už neoddálí.

Jednou ráno, jako vždy
budí Dora synka,
nemá s ním však rady,
synek stále spinká.

"Vstávej, můj synáčku,
jak krásný je den!
Pojď mi dát pusinku
a nech odkráčet sen."

Do kolébky nakoukne,
avšak syn ani nehlesne.

"Tak přec vstávej, synáčku,
už ptáci zpívají!
Pojď, vařím ti kašičku,
nejlepší v celém kraji!"

Z kolébky jen ticho je
a strach Doru zaplavuje.

"Vstávej, vstávej, synku můj!
Kaše stydne na stole,
ze spánku vypluj
a vstaň už rychle!"

Dora sklání se u kolébky,
marné byly její vzlyky.
Synek oči zavřené
a tvářičky studené.

"Ach, běda, to není sen,
to je spánek věčný,
který přichází jen,
aby duši odnesl navždy!

Ještě včera sis hrál
a nic sis nenaříkal.
Teď tu ležíš bez duše,
ach, běda, už ti ni nepomůže!

Synáčku můj plavých vlasů,
zbylo tě jen tělo do hrobu,
zbyla tě jen vzpomínka za časů
krásných zralých klasů."

Dora v prázdné světici
prázdnou kolébku má,
velkou ránu v mladém srdci
a na Ríšu vzpomíná.

Zatím panna na posteli
smutně dcerku svou chová,
místo růže nosí pentli
a pláče, že k nim Ríša už nechodívá.

"Dcerko, milá, sladká,
tatínek tě nechce,
byla to jen pohádka
pro najivce!

Dcerko, spanilá jako růže,
z mých růží jen trní,
dávej si pozor na muže,
jenž ti sladce pějí!"

V.
Kam se poděl jinoch švarný,
udatný a nebojácný?
Dvě dívky popletl,
dvě dívky svedl.

Se dvěma dítka má,
ani k jedné nezavítá.
Každá zůstala sama,
ale Ríša si jen výská:

"K čemu ženy, jsou jen starost,
mezi muži já chci být!
Muži jsou má radost
a největší je loupit!"

Loupil Ríša po kraji,
okrádal, koho mohl,
všichni ho tu už znají,
ale ke štěstí si nepomohl.

Okrádal Ríša nuzáky,
okradl i svoji matku,
nebral si žádné sevítky
a okradl i jeptišku.

Však Ríšo, na každého dojde,
zloduch, ten do nebe nepůjde.
A tam, za kopcem na louce
pro tebe vyrůstá šibenice.

Pánbůh zařídil, abys neměl syna
a aby ti jej už nedala jiná.
Dál si lup a okrádej,
však Pánaboha potom nevolej!

Nikdo ti už nepomůže,
marně spoléháš se na své muže.
Jednou bude tvá síla marná
a mysl tvá nejasná.

Jednou tě odvedou v železech,
marně budeš prosit,
to bude ale pech,
jen hlupák by se nechal takto lapit!

Tajně vojáci udělali
na Ríšu past,
pod nos mu ji nachystali,
neměl jsi dívkám srdéčka krást!

VI.
Zhrzená žena,
ta bývá horší, než-li čert,
tak dívka zrádná
chystá na Ríšu krutý žert.

Horkou daní píše psaní
a vábí Ríšu k sobě,
a tak Ríša znenadání,
touhou váben k černovlasé paní,
příchází k ní do světnice
a horce líbá její líce.
Nevidí lest v uvítání,
nevidí lest v horkém psaní.

Dívka, rty jako od krve,
zasmála se poprvé.

Dívka víno nalévá
a Ríšovi jej podává.
Ríša lehce omámený
hladí dívku po rameni.

Dívka vida, že to má jednoduché,
zasmála se podruhé.

Ríša k dívce ruce vzpíná
a šněrovačku jí rozepíná.
Dívá se jí v černé oči
a hlava se mu trochu točí.

Vinu dívka necítí,
tak zasmála se potřetí.

V tu chvíli znenadání
do světnice vpadlo vojsko,
na dívčino znamení
Ríšu rychle polapilo.

Ríša svázán a polapen
smutně na svět se dívá,
dívka s penězmi za pasem
na velitele se usmívá.

Ríša svázán v žaláři je,
nezpytuje svědomí
a ve vsi se vytrubuje,
že jej zítra pověsí.

Pro švarného zbojníka
jen jediná naříká.
Všichni mu smrt přejí,
avšak to nedokáže srdce její.

Vzpomíná na krásné chvíle
a zlaté klasy v poli,
když byl milý vedle milé
a jak láska tolik bolí.

Vedli Ríšu k šibenici,
Dora kráčí vedle něj,
slza stéká jí po líci,
už nikdy více nespatří jej.

Věrně milého následuje,
ten se naposledy na ni dívá,
vichr při tom duje
a on věrnost její poznává.

Odvážná Dora stojí
a na svého Ríšu hledí.
Už mu dali oprátku
a on poslední má chvilku.

Naposledy rozhlédne se
po svém rodném kraji,
z nebe slzy zatím padají
a na poli klasy zrají.

Na znamení Ríša visí,
všichni sklopí zrak,
hromy z nebe bijí
a Ríšu spouští pak.

Dora klečí v bílé sukni,
jeho tělo objímá,
nikdy více nepříjde k ní
a neobejme jej ni jiná.

VII.
Svítí slunce, suší slzy,
ze skály je vidět celý kraj,
nebude bolesti už brzy,
hříšníku, ty se kaj!

Vysoká je skála,
až k nebi sahá,
na ní dívka, jež milovala
od slz je ještě vlahá.

Rozpřáhla ruce
a zavřela oči:
"Poletím až k lásce!"
A tak dívka skočí.

Plachtí dívka vzduchem
a padá do náruče smrti.
Konečně je se svým dítkem
a poznává štěstí.

Za života utrpení
a den ze dne trápení.
Štěstí našla ve smrti,
vrátila se k muži i dítěti.

Její bolest skončila,
tělo na kamenech chladne,
co chtěla, to dostala
a čas, ten dál plyne.

VIII.
Tam, na Hané, mezi klasy
roste malá Hanna do krásy.
Dcera slavného zbojníka
netuší a nezná tatínka.

Nic na Hané nemění se,
klasy dál zrají
a mezi nimi zase
milenci jsou potají.

Mezi klasy láska je
a tu nikdo nezlomí,
v klasech zraje neděje
pro všechny, jenž milují.


STRACH UVNITŘ NÁS

21. února 2015 v 13:41 | Daphnee
STRACH UVNITŘ NÁS

Strach uvniř nás
byl, je a bude
a příjde zas,
dokud jej živíme.

Čeho se tak bojíme,
co nám to nedá spát,
proč se strachem se pojíme,
když vlastně není oč stát?

Co nám strach kdy přinesl,
že jej u sebe dál vítáme,
vždyť jen to zlé na nás snesl,
tak proč se jej nezbavíme?

Zbavme se jej, ať nás už nebrzdí
a příjměme skutečnost,
že můžeme bourat zdi,
stačí jen v sobě objevit statečnost.


SKONČILA JSEM V RESTAURACI

14. února 2015 v 8:48 | Daphnee
SKONČILA JSEM V RESTAURACI

Skončila jsem v restauraci,
nebyla tam práce,
restauraci krachující
docházejí finance.

Byl pátek třináctého,
slunce hezky svítilo,
bylo mi z toho moc smutno,
ale jinak se to nedalo.

Nemohla jsem pracovat
jen tři hodiny denně,
nebo doma zůstávat,
že nepřišli jim hosté.

Nechala jsem tam kus sebe
a napsala mnoho básní,
když myslela jsem na tebe
a nesla lístky jídelní.

Uronila jsem nejednu slzičku,
neb bylo mi tam krásně,
snad si najdou hodnou servírku,
která také bude psáti básně.


JSI MŮJ I VE SPÁNKU!

13. února 2015 v 8:00 | Daphnee
JSI MŮJ I VE SPÁNKU!

Přestože tvrdě spíš,
ve spánku mě pohladíš,
ve spánku mě obejmeš
a pevně se tak přitiskneš.

Každé ráno mě takto zahříváš
a mně je tak moc dobře,
hlavně, když se ze spaní usmíváš,
tehdy vím, že se ti spí krásně.

Ze spánku sladce vrníš
a pak se ke mně tulíš,
já vím, že i ve snách jsi můj,
jen dál mě prosím takto miluj!



LÍBEJ MĚ!

11. února 2015 v 8:00 | Daphnee
LÍBEJ MĚ!

Líbj mě,
líbej mě všude,,
dokud i já tě
nezulíbám celkově!

Líbej mě
tak, jak to umíš,
horce a něžně
mi polibek vtisknout musíš!

Líbej mě
a nepřestaň,
já miluji tě,
tak navždy se mnou zůstaň!

Líbej mě
a ochraňuj,
ať dál miluji tě
a se mnou životem pluj!


OKŘÍDLENÉ STŘEVÍCE

10. února 2015 v 9:51 | Daphnee
OKŘÍDLENÉ STŘEVÍCE

Mám okřídlené střevíce
přenášející mě přes překážky,
s křiidélkami na přezce
se mnou vzlétni taky!

Pojď, poletíme spolu
a nic nás nezastaví,
poletíme až k obzoru,
slunce nás už zdraví!

Neboj se, nespadneme,
poletíme výš a výš,
dokud se nerozhodneme,
že poletíme zase níž!

Poletíme po nebi
a bude nám krásně,
obloha nás políbí,
jako ještě nikdy v životě!

Poletíme v dál,
kde nás už nenajdou,
kde slunce nezapadá
nad krajinou neznámou!

A tam zakotvíme,
na bezpečném krásném místě,
spolu tam navždy zůstaneme,
to vím zcela jistě!



MÁ LÁSKO

9. února 2015 v 9:12 | Daphnee
MÁ LÁSKO

Vím, co v tobě mám,
jsi u mě, když marodím,
jsi tady pro mě, když se hroutím,
nejlepší lék, jaký znám.

Umíš mě podpořit
a dodat mi tak odvahu.
Umíš mě tak krásně pochválit
a uznat tak mou námahu.

Vtiskl ses do mého nitra
a řekls, že tam už zůstaneš,
aby tebou byla prosluněná všechna má jitra,
protože mě miluješ.

Mé krásné něžně zlatíčko,
bez tebe bych byla v temnu,
ale tys v mém životě rozzářil sluníčko,
pod kterým konečně žiju.



BUĎ MÝM RYTÍŘEM!

8. února 2015 v 8:08 | Daphnee
BUĎ MÝM RYTÍŘEM!

Zažehni oheň,
ať spálí vše zlé,
ať zbyde jen
popel pro nehodné.

Rozzař světlo,
ať oslepí
toho, kdo své zlo
ve skutky promění.

Obejmi mě pevněji,
ať se cítím chráněná,
ať teplo tvé mě přistoupí
a jsem jako ze sna probuzená.

Buď mým rytířem
ve stříbrné zbroji
a sladkým mým princátkem,
jehož všichni respektují!


KDYŽ JSME SPOLU

6. února 2015 v 8:37 | Daphnee
KDYŽ JSME SPOLU

Když ve spánku mě obejmeš,
když ve spánku mě pohladíš,
tehdy vím, že jsem jen tvoje
a že pravému dala jsem srdce svoje.

Když vstoupíš do mně s horkou vervou
a splyneš se mnou v okamžiku,
otevřu ti náruč svou
a přitisknu tě k srdci svému.

Když bez tebe jsem jenom chvíli,
toužím po tom vrátit se
a pak znovu ve tvém objetí
mohu s tebou splynout zase.



CESTA PLNÁ KAMENÍ

5. února 2015 v 7:55 | Daphnee
CESTA PLNÁ KAMENÍ

Kráčím po cestě plné kamení,
avšak nevzdávám se,
dojdu až na konec její
a vše zlé bude pasé.

Kráčím po cestě plné kamení,
zakopávám o ně a padám,
avšak to nic není,
vždy se zase hrdě zvedám.

Kráčím po cestě plné kamení,
ale já si ji vybrala,
kráčím po ní ve znamení,
že jsem stále ještě silná.

Kráčím po cestě plné kamení,
abych pak měla lepší život
bez zbytečného utrpení
a abych měla vůbec k životu důvod.


EROTICKÁ

4. února 2015 v 7:36 | Daphnee
EROTICKÁ

Ach, ty má něžná radosti,
jež na mě doma čekáš
pod peřinou nemravností
se mě brzy dočkáš.

Přijdu k tobě, políbím tě a pohladím
na tajných místech lásky
a pak vsobě ucítím
tvé tajné horké doteky.

Svým jazýčkem vychutnávám
všechnu tvou sladkou chuť,
pak plně se ti oddávám
a šeptám: Na vždy se mnou buď!

Po ohňostroji z hluku a barev
přitisknu se k tobě docela,
ty pohladíš mě po vlasech
přesně, jak toužebně jsem chtěla.

V objetí ležíme ty a já
a je nám spolu krásně,
až se mi zdá,
že začínám psát erotické básně.